EnthusiasTer: HISTORKY ZE ŽIVOTA

Showing posts with label HISTORKY ZE ŽIVOTA. Show all posts

Jako lektorka cizích jazyků funguju už přes tři a půl roku, a protože od září budu mít od této práce na chvíli pauzu, řekla jsem si, že by bylo fajn se trošku ohlédnout a sepsat moje rady a poznatky pro další z lektorů, kteří se do své práce třeba od září teprve vrhnou a jsou z toho trošku nervózní...

Je to už rok, co jsem si sbalila svých pět švestek do batohu a vyrazila za nosem. Poslední díly mého loňského road tripu najdete tady (část 1, část 2, část 3, část 4, část 5). Teď přichází na řadu předposlední zastávka a tou byla krásná italská Verona, do které bych se mohla vracet každé léto.

Výhled z Castel San Pietro

Je to kouzelné městečko, ve kterém na vás dýchne historie tak moc, že si připadáte jako v Romeovi a Julii od Shakespeara. Ne nadarmo tady člověk narazí na Julietin dům. A když píšu "narazí" tak to tak doslova je. Větší řadu jsem snad viděla jen v Louvru na Mona Lisu.

Do Verony se dostanete pěkně z Milána autobusem (Flixbus) za nějakých 300 Kč a cesta trvá necelé dvě hodiny. Já takhle vyrazila z Milána okolo desáté hodiny ráno a zpět jsem byla okolo desáté večer. Možná bych ve výsledku ani tolik času nepotřebovala, ale zase záleží v jakém ročním období město navštívíte. Já byla po pár hodinách chůze na sluníčku celkem unavená a poslední chvilky ve Veroně jsem si užívala s výhledem na řeku Adigio a knihou v ruce.

Než jsem to ale zakotvila u řeky a později se zmrzlinou u Arena de Verona, tak jsem si toho poměrně dost prošmejdila. Start byl z autobusového nádraží a díky tomu jsem jako první narazila na Puente de Castelvecchio, ze kterého je naprosto kouzelný výhled právě na řeku, na město a člověk se může projít i po hradbách, kde si spousta lidí ukořistila fotky na Instagram.

Odtud jsem pak pokračovala na veronské největší náměstí jménem Piazza Bra, na kterém byl rozhodně každý, kdo Veronu navštívil. Najdete zde totiž Arena de Verona. Na to jak je ale Verona turisty vyhledávaná, není na tomto náměstí koncentrace turistů až tak velká. Samozřejmě je okolo spousta lidí, kteří si fotí vzpomínky na sociální sítě, ale můžete si tu bez problémů slízat zmrzlinu, aniž by vám ji kdokoliv shodil z ruky.

Z náměstí jsem pak pokračovala ulicí Via Giuseppe Mazzini. Tu jistojistě poznáte, protože se tudy valí tolik lidí, že doporučuji hlídat si osobní věci a pokud jste klaustrofobici, tak se připravit na velikánský dav. Ten vás ale pravděpodobně postupně donese až ke Casa de Julieta. Kvůli tomu do Verony míří turisté z celého světa. Já se o tomto místě poprvé dozvěděla z filmu Dopisy pro Julii a hned po jeho prvním zhlédnutí jsem se rozhodla, že tam jednou pojedu. A tadá, v létě 2019 se mi to konečně splnilo.

Než jsem se ale vydala k domu, ve kterém údajně bydlela Julie, tak byl čas na oběd. Já si zašla do malé restaurace na Via Stella, ale nerada bych tady doporučovala. Jde o to, že se za rok mohlo změnit mnoho věcí, zároveň se spoustu podniků zavřela kvůli korona krize a tak bych vám chtěla dát jen radu: "Zajděte si něco sakra dobrého a hlavně italského, smažený sýr si můžete dát i v Česku." Po skvělých těstovinách a skleničce prosseca jsem konečně zamířila k hlavnímu bodu výletu, který mě nakonec poměrně zklamal. Řada na Julietin dům byla přes polovinu ulice, dostala jsem se tam asi za půl hodinu, s kupou dalších turistů, ale bylo to prostě jedno velké komerční haló. Dům to byl krásný, i když jsem se v rámci přelidněnosti rozhodla, že dovnitř nepůjdu. Ve vnitrobloku domu najdete ikonický balkon a všude jsou nalepené vzkazy, dopisy a odevšad tam na vás sálá romantika. Na mě to bylo ale prostě až moc profláknuté. Ne nadarmo je lepší spíše chodit na ta neturistická místa.

Casa de Julieta

Mým dalším cílem byl hrad, který jsem znala z Instagramu. Jmenuje se Castel San Pietro a ten musím na rozdíl od Casa de Julieta doporučit všema deseti. Krásná cesta, i když občas trochu do kopce a na konci na vás čeká naprosto neskutečný výhled.

Když jsem se z vrcholku hradu dostala zase dolů, můj plán byl jasný. Potřebuju někde koupit pohledy. Za celých 16 dní, co jsem cestovala jsem poslala něco přes 20 pohledů, já tenhle papírový pozdrav do schránky prostě zbožňuju a moc mě baví je dostávat, ale i posílat.

Po napsání pohledů a zmrzlině u Arena de Verona jsem se vydala stejnou cestou na autobusové nádraží a odtud už opět Flixbusem do Milána do mého krásného hostelu, o kterém jsem psala v souhrnném článku za rok 2019 (zde). Určitě ho moc moc doporučuji, což ostatně vychází i z celé atmosféry článku, který jsem (nejen) o něm tvořila už nějakých pár měsíců zpět.

S podobnými články se v poslední době roztrhl pytel a na nás tak ze všech stran vyskakují titulky na téma podcasty. Já mám ten svůj rozepsaný snad už od listopadu. Kdybych totiž ty články dopisovala a vydávala v době, kdy to téma vymyslím, tak by se z nich možná nestaly neoriginální kousky z toho pomyslného roztrženého pytle. To každopádně neznamená, že mě to odradí. Poslední měsíc poslouchám podcasty skoro kdykoliv, kdy si můžu dovolit mít na uších sluchátka. To znamená v tramvaji, při vaření, při psaní článků, v kavárnách (jen když jsem tam sama samozřejmě), v posteli, no prostě většinu svého "volného" času poslouchám a poslouchám. No a protože nápadů na to, co poslouchat, není nikdy dost, tak jsem si říkala, že vám napíšu takový menší výběr toho, co si zasloužilo pozornost mých uší a co podle mě stojí za to si poslechnout.

Všichni někdy někam utíkáme... no a ty moje útěky jsou prostě trošku nákladnější než ty jiných lidí. Protože moje největší úniková klauzule jsou letadla. A rovnou vám říkám, že vlastně ani tak nejde o to, kam má to letadlo namířeno... já miluju ten pocit, že člověk jednoduše na pár hodin zmizí ze světě a zároveň tak nějak ten svět zmizí i pro něj. Prostě si tam jen tak sedíte, bez signálu, připojení k internetu, možnosti kamkoliv odejít, s kýmkoliv se spojit a jenom jste. Jste tam v tu danou chvíli, se svýma myšlenkama... a tím Rusem, co na vás omylem upustil kousek čokolády (Přísahám, že tohle se opravdu stalo. A ne, tu čokoládu mi nenabídl, ani když přistála na mém stehně).

Dublin 2018

Fííha... tenhle rok byl fakt rychlý, šílený, cestovatelský, krásný, plný lásky, nových přátel, nových plánů, pracovní, školní... Naučil mě, že (půjčím si na to citát od Weef) míň věcí, je mnohdy víc zážitků, že tequila není pro mě, že kafe se dá pít i jinak než to instantní, že ne všechno musí být na fotce, aby se to uchovalo v paměti, že potřebuju novou kérku, že tramvaj je skvělý místo na sledování seriálů, že škola není zase až tak důležitá, že je třeba si vážit přítomného okamžiku, že #shorthairdontcare, že letenku je třeba koupit ten den, kdy ji najdete, že u mě nepřežije žádná květina (ani kaktus), že vlastní houpačka na zahradě je život, že se zvládnu podělit o postel (čistě ze spacího hlediska), že zrzavá měla být moje původní barva vlasů, že z mozzarelly mi není zle, ani s mojí alergií na laktózu (to považuji asi za největší úspěch tohohle roku) a spoustu dalších věcí...

"...Vánoce jsou tady, Vánoce jsou tady..."
Trošku to tu aktualizujeme a provánočníme, protože moje poslední články s fotkami v kraťasech nejsou úplně na té správné vánoční vlně. To se ale teď změní! Hodlám vás totiž zaplavit fotkami z vánočních trhů a to rovnou ze tří českých měst.

Téma zvířata bylo u nás doma velké tabu. Ať už proto, že nemáme ani jeden moc času, který bychom mohli zvířátku věnovat, tak také proto, že mamka jako alergik nesnese krom hadů skoro nic. A s hadem si člověk podle mě úplně moc nepohraje ani se s ním nepoňufá. Od té doby, co bydlíme na domečku jsme dost často vedli rozhovor na téma "Bylo by fajn mít kočku kvůli myším". A když nám na konci září mamčina známá dovezla dvě koťátka jako dárek pro mamku k narozeninám, téma koček bylo vyřešeno.

Animals were a big taboo at our home. Whether because we do not have a lot of time we could devote to the animal or because mom as an allergic person can not stand beside snakes almost nothing. And I don't think you can play well with a snake, or even cuddle with it. Since we've been living in the house, we've often had a conversation "It would be nice to have a cat because of mice." And when at the end of September, my mum's friend brought two kittens as a birthday present, the cat's topic was resolved.

Začněme tento článek tím, že rozhodně nejsem žádný odborník a vše co si v tomto článku přečtete je čistě moje osobní zkušenost. Pár tetování už na sobě mám a napadlo mě, že by bylo fajn sepsat vám takové menší srovnání dvou stylů - handpoke tetování a tetování strojkem. Já mám od každého něco, takže pokud se právě odhodláváte na své "poprvé", tak by vám třeba tento článek mohl to rozhodování trošku ulehčit.

Let's start this article by saying that I'm definitely not an expert and everything you read in this article is purely my personal experience. I already have a couple of tattoos and I thought it would be nice to write a smaller comparison of two styles - handpoke tattoos and classic tattoos made by machine. I have experience with both of them, so if you are just thinking about your "first time", then this article might make it easier for you to make your decision.

Jelikož nám studentíkům skončil semestr, tak jsem si říkala, proč sem nehodit nějaký ten studijní článek. Problém byl ale v tom, že jsem do školy letos moc nechodila, měla jen minimum předmětů a úplně nevím o čem bych vám tady psala, možná něco na styl "Jak se co nejvíc vyhnout univerzitě?". Protože jsem ale od února pracovala jako lektorka v jazykové škole, tak mě napadlo vám povědět něco málo o tom a rovnou spojit článek s krásnými fotkami, které nafotila Lea.

As all the students finished the semester, I was wondering that I could share a study article here. The problem was that I did not go to school this year that much, I only had a few classes, and I do not know what I could write about it, maybe something like "How could you avoid university as much as possible?" But since I worked as a teacher at a language school since February, it occurred to me to tell you a little about it and I also thought that I could add these beautiful photos taken by Lea.

Když mi v březnu kamarádka Marie oznámila, že si kupuje lístky na autobus do Prahy, abychom se zase konečně viděly, po třech měsících (ta doba byla utrpením, věřte mi, protože jsme byly zvyklé se vídat každý den minimálně na kafe), tak jsem skákala radostí do stropu. Neskutečně jsem se těšila, že zase uvidím kamarádku, která pro mě znamená strašně moc a navíc jsem to brala jako únik od každodenní rutiny.

When, in March, my friend Marie told me that she is buying tickets for a bus to Prague so that we could finally see each other again after three months (it was a really long time, believe me because we were used to seeing each other at least for a coffee every day), I was fucking happy. I was really looking forward to see a friend who mean so much to me, and I took it as a leak from my everyday routine.

Když mi naši před rokem a kousek oznámili, že se budeme stěhovat někam, kam jezdí tramvaj, kterou jsem do té doby ani neznala, říkala jsem si "Tak to je v háji". Nikdy jsem sice nebydlela v centru města, ale pořád jsem byla městské dítě, které bylo zvyklé na to, že mu tramvaj jede minimálně co deset minut, má na výběr asi z pěti různých čísel, které ho prostě nějak do toho centra nebo kamkoliv jinam dopraví a když jsem se chtěla v létě projít do obchodu, mohla jsem být za patnáct minut třeba v IKEA. Původní plán byl, že se přestěhujeme během léta, což mě děsilo ještě dvakrát tolik, protože představa mě, jak se někdy ve tři ráno vracím z Colours na tu "naší" vesnici mi přišla prostě nereálná (letos už to bude ale krutá realita, takže uvidíme - challenge accepted). Nakonec to všechno ale dopadlo trošku jinak. Stěhování se odložilo a my se tak nějak postupně zabydlovali až koncem srpna. Já nakonec v domě přespala dvě noci a odletěla na Erasmus s pocitem, že alespoň nemusím ten vesnický šok zažívat už teď.

Tenhle článek bych měla začít větou "Promiň babi." protože právě babička je ta, která moje tetování bere asi nejhůř z celé rodiny. Moji první kérku jsem si odbyla hned v osmnácti, protože jsem už odmalička básnila o tom, že bych chtěla nějaký ten obrázek na kůži. No a jak už to tak často bývá, s prvním tetováním přichází ta touha po dalších a můj počet se momentálně vyšplhal na číslo 4. Dneska bych tady chtěla ale mluvit o tom posledním, které se uskutečnilo v sobotu v Olomouci s mými dvěma úžasnými kamarádkami - Terezkou a Kačí.

Vánoce, doba, na kterou se těším z celého roku nejvíc. Letos jsem se těšila ještě o něco víc, protože to byl také čas, kdy jsem se po třech měsících vrátila domů z Španělska, do našeho nového domu, který jsem opouštěla v době, kdy vypadal jako staveniště a z postele jste se neobouvali do papučí, ale rovnou do kecek, protože se ještě ve většině místností válela omítka, šroubky, štětce a někde nebyla ani dodělaná podlaha. O to větší šok byl, vrátit se někam, kde je to neskutečně útulné, můžete si sednout na zem a v klidu si tam u kamen dobalit dárky a nemusíte na sobě mít tři mikiny, abyste náhodou nezmrzli. A ten pocit, když se člověk po 42 hodinách cesty (o tom v některém z dalších článků) svalí do obří postele, která mu z celého domu chyběla snad úplně nejvíc, je k nezaplacení.

Christmas, the time, I look forward to it most of the year. This year, I was looking forward to a little bit more, because it was also a time when I went back home from Spain after three months to our new home, which I left when it looked like a building site and you did not use slippers there, but sneakers, because plaster, screws, brushes were still in most of the rooms, and there was not even a finished floor somewhere. It was a big shock, to be somewhere where it's incredibly cozy, you can sit on the floor and pack the rest of christmas presents and you do not have to wear three sweatshirts to make sure you will not freeze. And the feeling when you get to the giant bed, which you've missed the most from the whole house, after 42 hours of traveling (I'll tell you about this funny/horrible journey in another article), it is unpaid.

Erasmus! Všude jsem na tento program slyšela jen samou chválu. Jak se díky němu člověk osamostatní, vyjede do zahraničí, najde nové přátele, změní se mu život. První rok na vysoké jsem na pár Erasmáků narazila a nikdo z nich na mě nepůsobil, že by si ten půl rok/rok mimo domov neužíval na 110%. Pořád jsem si ale nějak nebyla jistá, a tak když se konalo první kolo výběrového řízení, já zůstala na chodbě a raději se učila na zkoušku, která mě ten den čekala.

Erasmus! I heard only praise for this program. How does a person become self-sufficient, goes abroad, finds new friends, changes his life. The first year I met a couple of Erasmus students in Olomouc and they looked as happy as they should accoding of everything I heard. Still, I was not sure yet, so when the first round of the competition was held, I stayed in the corridor, and instead of the motivation letter I studied for the exam that was waiting for me that day.

Pozdě ale přece, se konečně dostávám k počítači a po tom, co jsem prošla všechny fotky z Colours, tak už se nemůžu dočkat až v sobotu s Leou vyrazíme na letošní první ročník Létofestu.

Finally I sit in front of the computer and after I have gone through all the pictures from Colours, I can not wait to be on Saturday's festival with Lea.

Zdravím, dneska to nebude zrovna článek plný úsměvu. Nerada blog zaplavuji negativním vlivem, ale každý den prostě není posvícení. A po včerejšku prostě nejsem schopna napsat něco zalité sluníčkem.

Hello, this is not going to be an article full of smiles. I do not want to flood my blog with a negative influence, but not every day is a sunny day. And after yesterday, I just can not write something sun-drenched.

Po úžasném minulém týdnu, kdy jsem strávila ty nejlepší dny na Colours of Ostrava přišlo pořádné probuzení do kruté reality. A když ~~říkám~~ píšu "kruté" tak myslím opravdu kruté. Začalo to tím, že jsem nějak divně spala a do práce se mi pak šlo vážně špatně. Ještě když člověk vstane 10 minut předtím, než vychází a pak klasicky nestíhá. Aby toho nebylo málo, tak ten den nám na poštu chodil jeden lepší zákazník než druhý. No a po zjištění jak vlastně budu tento týden pracovat, mi bylo po směně oznámeno, že mě nejspíš přesunou na jinou poštu, ale že mi dají ještě vědět.

After the amazing last week, when I spent the best days at Colors of Ostrava, there was a real awakening to the cruel reality. And when I ~~say~~ write "cruel" I mean really cruel. It started with the fact that I was sleep really bad. If you get up 10 minutes before you have to go and then you do not have time. Obviously. To keep it as bad as it was, that day, there were one better customer than a second. Well, after finding out how I'm going to work this week, I was notified after the shift that they probably moved me to another post, but that they will let me know.

Odešla jsem tedy domů s pocitem "Sakra, zase nevím na čem jsem a budu muset zapadat do nového kolektivu". Asi za dvě hodiny jsem si to už mířila na zastávku, protože jsem se potřebovala vyfotit na občanku. A přesně v tu chvíli mi zazvonil telefon, do kterého mi šéfová oznámila, že končím. A že končí i všichni ostatní brigádníci aneb pošta je bez peněz. To chcete slyšet, když s penězi, které jste si měli do konce srpna vydělat počítáte do poslední koruny.

So I went home with a feeling "Damn, I do not know where I will work and I will have to fit into a new team." In about two hours, I was already aiming at the stop because I needed to make a new ID. And that's when the phone rang and the boss announced me that I end. And that all other workers like me end too because the post is out of money. That's what you want to hear when you already count with that what you will earn by the end of August.

K tomu všemu na občance vypadám zase jako největší hovínko a když jsme pak s mamčou zajely do Lídlu, protože jsem tam potřebovala koupit něco z asijského týdne, tak právě ten Lídl byl zavřen kvůli opravám.

As a bonus my new ID photo looks terrible, and when I went to Lidl with my mom, because I needed to buy something from the Asian week, the Lidl was closed for repairs. Lucky me.

Večer jsem pak zakončila láhví vína a písničkami od Linkinů, kdy mi po těch všech zmatcích tak nějak docvaklo, co se vlastně stalo s Chesterem a to už jsem to prostě nezvládla. Ono občas není od věci si trošku pobrečet, no ne?

A jak prožíváte tento týden vy? Doufám, že o mnoho lépe než má maličkost (doslova, protože mám metr šedesát-čtyři).

In the evening, I ended up with a bottle of wine and with Linkin Park's songs, because after all the confusion I finally realized what happened to Chester and I just could not handle it. Sometimes it's really important to cry and leave out all the rest, isn't it?

And what about you this week? I hope it is much better than mine.

I am Tereza with "z"

Education

University of Palackeho

University of La Laguna

Experience

Lecturer

Redactor

My Skills

Writing

Translation

Photographing

Marketing

Articles Written

Countries Visited

Podcast episodes recorded

Days until Christmas

YOUR COMMENTS

___ Under one sky. ___

YOUR COMMENTS

___ Erka, taterka. ___

YOUR COMMENTS

___ Lucie. ___

ARTICLES

Tereza Hrubá

Trending

Facebook

Pageviews

Reading Challenges

Advertise

Goodreads

Newsletter

Chceš být v podcastu?

Contact Me

_ Under one sky. _

_ Erka, taterka. _

_ Lucie. _