Stála ta vysoká za to?
Mám okolo sebe spoustu lidí, co na vysokou školu vůbec nešli nebo se během studia rozhodli skončit. Neodsuzuju ani jedno z toho, protože moje cesta na vysokou vznikla hlavně kvůli programu Erasmus a během těch čtyř let studia jsem měla několikrát chuť skončit.
Momentálně si už ale prý můžu říkat paní Hrubá. To, že žena s titulem ztrácí oslovení "slečna" jsem jako správný opozdilec zjistila asi dva týdny před poslední státnicovou zkouškou. Zpět ale k tématu tohoto článku. Řekla jsem si, že je na čase se ohlédnout za celým mým studiem, občas spíš i trochu nestudiem a zjistit, zda to za to opravdu stálo.
Přiznávám, že když jsem v září roku 2016 nastupovala, byla jsem tak trochu jako Mike Wazowski v jeho první den na Univerzitě pro příšerky. Nadšení časem bohužel opadlo, ale to bych předbíhala.
Můj první rok
První dva semestry, respektive hlavně ten první, byly asi mým nejvíce studentským obdobím, které jsem zažila, pokud nebudeme počítat Erasmus. Na čtyři dny v týdnu jsem se přestěhovala na kolej, což bylo asi poprvé, kdy jsem vyletěla z hnízda. Spolubydlela jsem s mou spolužačkou z gymplu, objevovaly jsme nejrůznější místa v Olomouci a v ten rok jsem také poznala ty nejlepší lidi, se kterými jsem pak zůstala až do konce studií a vlastně i po nich.
První semestr jsem si nadšeně zapsala tolik předmětů, že jsem pak o zkouškovém nevěděla co dříve, chodila na party a po pár hodinách spánku rovnou do školy, poznala pár erasmáků, chodila skoro každý týden do kina, zjistila, že Billa je vlastně sakra drahý supermarket a raději se spokojila s Lidlem.
Být studentem v Olomouci je za mě sen. Za normální situace je tam neskutečně mnoho aktivit, které jako student můžete dělat a akcí, kterých se můžete účastnit.
Ve druhém semestru jsem se rozhodla jít na konkurz, abych mohla ve druháku vyjet na Erasmus a zároveň jsem od března začala dojíždět (článek zde). Dojíždění člověka naučí trpělivosti a někdy ho i připravuje o nervy. Zpoždění vlaku bylo na denním pořádku a když jsme přijeli na čas, tak to byla taková mini osobní oslava. I když je Ostrava od Olomouce vlakem asi 55 minut, tak když k tomu připočítáte každou cestu minimálně 10 minut zpoždění a cestu z domu na nádraží a pak na univerzitu, může to být poměrně únavné.
Studentský život se mi tento semestr na čas utlumil.
Můj druhý rok
Můj druhý rok začal na Tenerife, jednom z Kanárských ostrovů. Když se znovu zeptám: "Stála ta vysoká za to?" tak už jen kvůli tomuhle půl roku bude odpověď kladná. Veškeré zápisky z mého kanárského Erasmu najdete zde.
Dny, kdy člověk řešil jenom univerzitu a kam pojede na výlet, nebo kde si zajde s kamarády na pivo či víno.
Druhý semestr jsem už byla zpět v ČR. Od února jsem začala pracovat jako lektorka v jazykovce (článek zde) a můj další půl rok se rozložil mezi čas strávený na přednáškách, ve vlaku, v práci a v posteli. Volným a bezstarostným chvílím odzvonilo.
Můj třetí rok
Třetí rok byl pro většinu mých přátel a spolužáků rokem posledním. Všechny čekalo psaní bakalářky a učení se na státnice. Já se díky Erasmu rozhodla, respektive jsem neměla jinou možnost, než prodlužovat. Ve výsledku mi to ale zas tak moc nevadilo. Jedinou nevýhodou bylo, že jsem se na většině předmětů střetávala s lidmi z nižšího ročníku a tak jsem většinu mých přátel vídala méně a méně.
Pomalu a jistě jsem s mou vedoucí konzultovala psaní bakalářské práce, ale všechno se to neslo na klidné vlně, protože mi v hlavě neustále hrála věta, že mám ještě rok čas.
Všichni ti, co jsem znala postupně vše zvládli a před jméno si mohli napsat Bc.
Můj čtvrtý rok
Tentokrát už strašák jménem státnice a bakalářka čekal i na mě. V zimním semestru jsem se tím nijak nestresovala. Patřím k lidem, kteří vše vidí černě až těsně před cílovou rovinkou a zbytek času žijí hlavně přítomností. Přesně proto jsem během zimního semestru stihla víkend s mojí erasmáckou kamarádkou, dvakrát výlet do Anglie za těmi nejbližšími a poctivě jsem pracovala na rozvoji mého z června čerstvého podcastu Vyleť z hnízda.
V lednu jsem splnila zkoušky a pomalu si začala uvědomovat, že by bylo fajn, začít už konečně psát tu bakalářku. Jak ale všichni víme, od března se nám trošku převrátil život a začala celostátní karanténa spojená se světovou pandemií. Škola nám přešla na distanční výuku, což znamenalo dvakrát tolik seminárních prací, což se v době sepisování bakalářské práce úplně nehodí. Zároveň se celý svět zastavil a já jsem měla problém být jakkoliv produktivní. Bakalářku jsem se rozhodla odevzdat až v druhém termínu, který připadl na konec června a protože vyhlídky na jakékoliv cestování byly v nedohlednu, rozložila jsem si i státnice. Jedny jsme se rozhodla absolvovat v červenci (1.7.2020) a druhé odložila na srpen (26.8.2020). Někdy v květnu mi přišel email o přijetí na magistra, které proběhla až moc hladce - ústní pohovor byl v rámci pandemie zrušen. Plán to byl vlastně docela pěkný, akorát jsem nepočítala s tím, že by se mohlo něco zvrtnout.
V červnu jsem odevzdala bakalářku, i když ji moje vedoucí v podstatě ani nečetla.
V červenci jsem úspěšně zvládla státnice ze Španělské filologie.
Celé léto jsem ztratila nad myšlenkovými mapami, do kterých jsem měla rozepsané všechny státnicové otázky.
V srpnu jsem vyrazila na státnice ze Žurnalistiky a tam přišel ten kámen úrazu. Jedna ze čtyř zkoušek prostě nevyšla.
Asi na hodinu se mi zhroutil svět. Magistr v háji, plány v háji a všechno kvůli jedné zkoušce. Protože se mi ale po cestě ze státnic zpozdil vlak asi o hodinu, měla jsem dost času na to, abych vymyslela minimálně čtyři plány B.
Věřím na osud a brala jsem to jako něco, co se prostě mělo stát.
Můj pátý rok
A tak se stalo, že jsem tříletý obor studovala roků pět. V září jsem obhájila bakalářku a měla další půl rok jen pro sebe. Jasně, pracovala jsem, ale ten čas, který bych normálně věnovala škole byl najednou jen můj. Četla jsem, začala opět cvičit, chodila na procházky a užívala si čas s rodinou.
Letos v lednu jsem konečně dodělala i poslední zkoušku (12.1.2021) a už chybí jen vyzvednout diplom, abych si mohla na zvonek oficiálně napsat Bc. Tereza Hrubá. Dělám si legraci. Nejsem zrovna z těch lidí, kteří by si to psali i na čelo. Osobně si myslím, že to není nic speciálního a titul Bc. má dnes už spousta lidí. Já jsem hlavně ráda, že jsem se na to nakonec nevykašlala a opravdu to dotáhla až do konce. Moc děkuju všem, kteří mě podporovali a vždycky mi řekli: "Sakra Terez, teď už to přece nevzdáš!"
Podtrženo, sečteno - tohle bych poradila svému mladšímu já
- Pečlivě přemýšlejte, jaký obor chcete studovat. A jestli je to něco pro společnost neperspektivního - fotograf, ilustrátor, herec, jednoduše cokoliv, co by vám mohl někdo vyvracet, tak si za tím jděte. Nenechte si rozmluvit vaši vášeň. Je to totiž váš život.
- Připravte se na to, že studium nebude procházka růžovou zahradou a že věta "Konečně budu studovat to, co mě baví" není tak úplně pravda. Ono v každém oboru se najde něco, co nebude vaším šálkem kávy.
- Zápis na předměty je větší adrenalin než skok s padákem.
- Lidé, které si na vysoké zamilujete vám v životě zůstanou už navždy.
- Využijte jakoukoliv možnost vyjet do zahraničí, kterou vám univerzita nabídne. Kdy jindy budete moci skoro zadarmo odjet do zahraničí, studovat s minimálními starostmi a bez závazků?
- Vězte, že zkouška je od slova zkoušek a žádný nepodařený zápočet či test nestojí za vaše duševní zdraví nedej bože něco horšího. Když nejde o život, jde o hovno.
- Družte se, choďte na pivo, zapojujte se do studentských aktivit a sakra si ten studentský život užijte.
0 comments:
Post a Comment