Vážně se bojím, tak už se neptejte

Erasmus! Všude jsem na tento program slyšela jen samou chválu. Jak se díky němu člověk osamostatní, vyjede do zahraničí, najde nové přátele, změní se mu život. První rok na vysoké jsem na pár Erasmáků narazila a nikdo z nich na mě nepůsobil, že by si ten půl rok/rok mimo domov neužíval na 110%. Pořád jsem si ale nějak nebyla jistá, a tak když se konalo první kolo výběrového řízení, já zůstala na chodbě a raději se učila na zkoušku, která mě ten den čekala.

Erasmus! I heard only praise for this program. How does a person become self-sufficient, goes abroad, finds new friends, changes his life. The first year I met a couple of Erasmus students in Olomouc and they looked as happy as they should accoding of everything I heard. Still, I was not sure yet, so when the first round of the competition was held, I stayed in the corridor, and instead of the motivation letter I studied for the exam that was waiting for me that day.

Když se na stránkách fakulty objevil inzerát, který všechny studenty vybízel k přihlášení se do druhého kola výběrového řízení pro Erasmus, tak jsem si řekla "Sakra Terezo, co tě tady v Česku jakože drží?". Jasně, mám tady rodinu, kamarády, ale pořád jsou to asi minimální závazky, než jaké budu mít třeba v budoucnu, a tak padlo rozhodnutí, že pojedu.

When an ad appeared on the site of the faculty, which encouraged all students to join the second round of the Erasmus competition, I said, "Damn Tereza, what does keep you here in the Czech Republic?" Sure, I have my family, my friends, but it's still about the minimum obligations I will have in the future, so I decided to go.

Aby jste chápali. Výběrové řízení bylo v únoru. Moje představa byla "Mám spoustu času!". A měla jsem. Ale letní semestr utekl sakra rychle. To si ani neumíte představit. A najednou jsem musela řešit předměty, které budu na Kanárech studovat, posílat na Tenerife vyplněnou a potvrzenou smlouvu. A všechno se to nějak začalo přibližovat.

To understand. The selection procedure was in February. My idea was "I have a lot of time!". And I had. But the summer semester ran away quickly. You can not even imagine that. And suddenly I had to solve the subjects I will study in the Canaries, sending a completed and confirmed contract to Tenerife. And it all began to get closer.

Pořád tady byla ale představa dlouhých prázdnin, které snad nikdy neskončí. Spousta plánu, cestování, festivalů, narozenin, času s přáteli. Ale víte co? To všechno už je nějak pryč. Colours byly před měsícem, z Norska jsem se vrátila snad před dvěma týdny a zbývá mi asi 19 dní do odletu.

Still there was the idea of long vacations that would never end. Lots of plans, travels, festivals, birthdays, time with friends. But do you know what? It's all gone. Colors were a month ago, I returned from Norway maybe two weeks ago, and there are about 19 days left before I leave.

Proč se tedy tento článek jmenuje, jak se jmenuje? Je to jednoduché. Kdekoliv přijdu, padají na mě otázky typu "A nebojíš se?" "Kde budeš bydlet?" "A školu jako budeš mít ve španělštině?" "A to tam zvládneš pět měsíců?". Kdybych tohle sakra věděla. Ano, bojím se tak, že to ani nedokážu popsat, ano, bydlení jsem si zařídila až dnes, ano, škola bude ve španělštině a ne, nemám absolutně ponětí jak to tam sakra těch 5 měsíců bez všech zvládnu!!! Takže prosím, až mě příště uvidíte, tak se mě na to neptejte! Děkuji,

So why is this article named as it is? It's simple. Whenever I come, there are questions like, "Are you afraid?" "Where will you stay there?" "Will you study in spanish?" "Will you survive five months by your own?" Damn I would give anything for these answers. Yes, I'm afraid that I can not even describe it, yes, I have arranged the living today, yes, the school will be in Spanish and no, I have absolutely no idea how the hell I will survive those 5 months there!!! So please, when you see me next time, do not ask me! Thank you.

A jestli se mi chce? Ještě tak před týdnem bych řekla, že se těším. Bojím, ale těším. Ale ono se toho sakra může za dva týdny stát tolik, že to toho pomalu tolik nestalo ani za celých mých jednadvacet let. A vy si najednou říkáte "Já tam ale nechci!". Já bych nikdy nevěřila, že se mi kvůli někomu nebude chtít odjet do ciziny, protože to byl vždycky můj sen, ale prostě i někdo, kdo vypadá v tramvaji, že vás zavraždí pohledem, někdo, kdo brečí jen doma, aby nikdo kolem nevěděl, že má občas city a někdo, kdo nikdy nebyl zamilovaný jako já, má problém odjet.

And if I want to go? A week ago I'd say I'm looking forward a lot. I'm afraid, but I'm looking forward. But a lot of things can happen in two weeks that it did not happen so slowly in my entire twenty-one years. And you suddenly say, "I do not want to go!" I never would have believed that I would not want to go abroad because of someone. It was always my dream. But even someone who looks on the tram that she is going to kill you by one look, someone who's just crying at home so nobody knows about it and someone who has never been in love like me has a problem to leave.